Články od Lotus English

Proč zakopaný pes nemluví aneb Jak to u mě bylo s učebnicemi

Jako malá jsem byla kurzovými učebnicemi fascinovaná. Rozuměj, to už byly na trhu ty nové a „moderní“. Měly poutavé, lesklé přebaly a u cvičení a článků barevné fotografie. Na konci lekce vždycky test. Pro dívku, kterou jazyky bavily samy o sobě, a proto si je ještě pouštěla do ucha všude, kde se dalo, prostě značka ideál.
Když jsem však později začala sama vyučovat, zjistila jsem, že většina lidí skončí pouze u učebnic - a navíc toho po čase zanechají vůbec. A tady podle mě leží ten zakopaný pes, který neštěká… respektive anglicky sice rozumí, ale nemluví.

Pokud jde o samostudium, vlastně mě ani nenapadlo, že kromě učebnic a nahrávek by mohla existovat ještě jiná cesta k jazyku. Internet byl ještě na konci devadesátých let, alespoň u nás doma, hudbou budoucnosti; a když už byl, stejně mě nenapadlo, tam také hledat angličtinu. Což dnes naštěstí už jen málokoho :-)

Všechno se začalo měnit se zážitkem jazykových cvičení na univerzitě. Složit lavice ke zdi a diskutovat v kroužcích? Virtuálně si nakoupit na Amazonu? Udělat prezentaci na téma, které mě baví? Sledovat pořad na Youtube a napsat k němu komentář? Poreferovat o nějaké zprávě ze světa? A co zpívat? Yes, we can! Už tehdy jsem si říkala, copak nemůžeme dělat s jazykem právě toto – a pořád? Když jsem pak sama začala vyučovat, už jsem věděla, že otrokem učebnic prostě nebudu. Tzv. „komunikační aktivity“ jsem zařazovala velmi často, a protože jsem pracovala hlavně s jednotlivci, mohla jsem si dovolit neustále vymýšlet aktivity přímo pro daného člověka.

Nicméně, ze zvyku jsem stále učebnice používala („Bez nich to přece nejde.“). Postupem času jsem však zaznamenala vnitřní nespokojenost. Proč nedělají studenti takový pokrok, jaký si přeju? Proč i když „projedeme“ všechny lekce a pokrok ověříme opakováním, jejich mluvená angličtina je čím dál tím… stejná? Učebnice prostě nefungovaly tolik, jak jsem si myslela.

Navíc jsem od studentů slyšela tyto a jiné věty, nad kterými učitel, který se o vás jen trochu zajímá, zoufale polkne:
„My ti na papíře dáme dohromady docela složitou větu, ale když se nás pak zeptáš, co jsme měli k obědu, nerozumíme ti.“
„Byli jsme s bráchou v Barceloně, ale anglicky jsem nemluvil. Brácha umí líp, tak mluvil on.“

Kde se bere ten strach z mluvení?

A tak jsem se rozhodla HLEDAT toho výše zmíněného psa. Začala jsem se ptát studentů na to, jak vnímají své učení, jaké jsou jejich sny. Proč se vlastně chtějí učit anglicky?

(O tom sice až někdy jindy, ale jen tak mimochodem, když si položíte tuhle otázku, měli byste vědět víc, než jen „Potřebuju to do práce,“ nebo „Chci cestovat.“)  

A hlavně – začala jsem hledat jiné zdroje. Ve zkratce, otevřel se mi svět nových možností – svět nejrůznějších materiálů na internetu i v reálu. Práce s opravdovým, živým jazykem, bez testů, bez učebnic. Už mi nemuselo být samotné trapno, číst s dospělým studentem článek v lekci 2 na téma, které by otrávilo i puberťáka. Začala jsem prostě šít kurzy na míru ještě víc.

Ještě jedna pozoruhodná věc se mi pak vyjevila. S tím, jak se studentům otevřely různorodé „kanály“, kterými jazyk nasávali, odstranil se u nich jeden podstatný psychický blok.

Cože, jaký psychický blok?

Přestali dělit svůj čas na „Teď dělám domácí úkol,“ a „Teď se bavím.“ Dovedete si to představit? Když se totiž učíte bez učebnic, obklopíte se angličtinou přirozeně a tak, aby vás to bavilo, a ne proto, že to „máte za DÚ“. A pak to pro vás není namáhavé ani nudné. Baví vás to a děláte to rádi. A to je klíč k jakémukoli pokroku :-)

Takže pokud na vás platí podobné věty, které jsem citovala od svých studentů z dřívějších časů, je na čase přezkoumat to, jak se učíte a jaký k tomu máte vztah. Možná už jsou to celé roky, ať už samouky nebo kurzů. Nesignalizuje to náhodou to, že ne ve vás je něco špatně, jako spíše že styl, jakým se učíte, není úplně to pravé ořechové?

Jaká je vaše zkušenost? Budu ráda, pokud napíšete, až už do komentářů tady, nebo na facebooku Lotus English.